Report

      Mým pohledem, na sobotní utkání mladších žáků, se Vám pokusím na chvilku zpříjemnit nekonečné civění do mobilních telefonů a jiných elektronických degenerátorů J. Zápas s věčným rivalem z Hovorčovic následoval téměř ihned po skončení velmi zajímavého zápasu žáků starších. A to znamenalo, že někteří hráči měli čas se sotva trochu nadechnout. Trenérský jsme to nějak přehnaně neřešili a to, že se jedná o derby, tak to, už vůbec ne. Zkušenějším hráčům, kteří nastupují se staršími žáky, jsme věřili, že si s chutí, po náročném a dobře odehraném zápase, zahrají v této i pro nás oddechové kategorii, kde výsledky neřešíme a vše podřizujeme přípravě a tzv. vyhrávání hráčů do budoucna. Zde jsme se ovšem spletli a jedinými, kdo brali zápas vážně a chtěli si s chutí zahrát, byli Šídlo a Luky. Ostatní prostě nechtěli a tím jen ukazovali, že kopanou zatím prostě nemilují a nepřišli jí na chuť. Podle toho také zápas vypadal. Kluci fotbal hrát už umí a rychle se v něm zlepšují, ale nedovedou se jím sami bavit a tím ani nás trenéry a především diváky. Balón byl prakticky stále na našich kopačkách, ale góly dával pouze velice dobře bránící soupeř. Kluci totálně rezignovali a zápas odchodili. Perličkou byla hláška jednoho z nich v přestávce, kdy se starší Štroblíňo a Eša ptali > Proč, že kluci nehrají?  Dostalo se jím odpovědi > A tobě by se chtělo běhat?  Kde není chuť ani Muríňo nepomůže. Nechali jsme zápasu volný průběh a spíše sledovali naše chovance, jak se k tomu postaví. A nakonec se bylo na co dívat. Petr šel řešit nějakou administrativu s předsedou a tak nám bobánci zůstali s Tondou na krku. Nechali jsme je v okamžiku, kdy to trochu vypadalo, hrát a přestali jsme střídat. Náš pocit byl, že si to sedá a že to začíná nabírat konečně obrátky a tah na soupeřovu bránu. Pak vstřelil David krásnou střelou konečně gól, snížil náskok na dva ku jedné, a kluky ta hra konečně okouzlila. Přišel ovšem okamžik, který byl pro ně zradou. Nováček v naší brance Matyáš i přes své kvality, byl velice nervózní a z toho končili míče soupeře lacino v naší bráně. Soupeř zklamání využil sedm minut před koncem k navýšení vedení už na potupných 1:4. Kluci svěsili hlavy a došlo k velkému střídání, tak aby dostali šanci ještě ostatní. Nespokojenost Šídla po stažení na střídačku byla neskrývaná a tak došlo k uzavření dohody. Dobrá Šídlo, dostanete šanci na posledních pět minut. Vezmi ty, kteří ještě chtějí vyhrát. Vlítněte tam a vyhrajte. Myslím, že nemá cenu popisovat co se na konci dělo. Zápas jsme po ohromné smůle prohráli 3:4 a v poslední pětiminutovce nastřelili pětkrát tyč. Trenér soupeře v úžasu sledoval poslední minuty stejně jako my treneři a taky Vy diváci a ze všech kluků na střídačce spadla nervozita a nechuť a chtěla tam být a soupeře fotbalově porazit. Hra všechny kolem strhla a já byl štěstím bez sebe, protože tohle je sen každého trenéra, aby kluci tu hru milovali a předváděli přesně tohle. Byla to nakonec veliká fotbalová lekce a uvidíme, jestli si z toho něco uchovají v hlavičkách, a taky v srdci, a budeme tuhle nádheru zažívat častěji. Prohra byla spravedlivá a výchovná i když kluky nakonec hodně bolela. Musím nad ostatní vyzdvihnout Šídla – malého velkého muže, který roste nejen v pana fotbalistu, ale především ve vůdce, který v týmu stále chybí. A pak Lukyho, který je srdcem týmu a neskutečným bojovníkem. Malou pochvalu jsem si schoval nakonec ještě pro hráče, kterému se nechtělo běhat, což nám v poločase sdělil, ale posledních pět minut to nebyl on. Držel míč a vážil si ho. Byl aktivní a chtěl hrát a snad i vyhrát sám pro sebe a pro tým. Kóčo, jen tak dál – takhle vypadá fotbalista a táta byl určitě pyšnej. Ostatní díky za krátký, ale nezapomenutelný zážitek. A vzkaz pro Domiše, jsem rád, že i ty si chtěl být v závěru na hřišti a snad si litoval, že si to předčasně zabalil.    

ŠTROBL Radek